Být či nebýt investorem, to je to, oč tu běží!

Účet existuje již

3 roky 2 měsíce
Aleš Hradil
hamlet

Na rozdíl od Hamletových úvah o smyslu lidské existence je úvaha o bytí či nebytí investorem pouze iluzí volby. Možná teď nesouhlasíte, říkáte si, že o všem ve svém životě si přeci rozhodujete sami, že investování není pro vás, jste příliš zodpovědní, a tedy konzervativní, s tradičním přístupem k hodnotám. Pokud jste třeba asketický mnich, nebo bezdomovec z přesvědčení, tak snad máte pravdu, pokud nejste, tak ji nemáte, a jednoduše vám chybí souvislosti. Nevěřit však není alternativa.

Prvně si pojďme říct, co asketický mnich a většina bezdomovců mají společného. Je to to, že odložená spotřeba je jim naprosto cizí, tedy světský zájem o existenci následujícího dne řeší až následující den, ekonomicky žijí pouze přítomností. Pokud však přemýšlíte za hranici bezprostředního okamžiku a zajímá vás blízká nebo snad i vzdálená budoucnost vás a vašich blízkých, tak zcela jistě praktikujete odloženou spotřebu a jste tedy vždy investorem. Možná jste jím ale nevědomě. A s velkou pravděpodobností jste také bohužel investorem špatným.

Co to je odložená spotřeba?  

Odloženou spotřebou rozumíme takové rozhodnutí o alokaci našich zdrojů, které znamená, že se vzdáme současné spotřeby, abychom si zajistili možnost o to vyšší spotřeby budoucí. Tedy pokud mi každý měsíc zůstane tisícovka, tak pro vyšší budoucí spotřebu v podobě výdaje za „n“ tisíc je třeba si „n“ měsíců tuto tisícovku odložit. Pokud jsem schopen ji navíc zhodnotit, je to vítaný bonus usnadňující zejména dlouhodobou cestu, ale není to podmínkou nutnou pro splnění definice odložené spotřeby. 

Co to je to vlastně znamená být investor? 

Zde bude definice těžší, a pokud si „zagooglíte“, tak můžete mylně nabýt dojmu, že definici nesplňujete, tedy popřít tvrzení uvedené výše o tom, že jste pravděpodobně investor bez vašeho vědomého rozhodnutí. Pokusím se o definici vlastní.

„Investor je každý, kdo hledá alokaci pro své volné zdroje, při které zvažuje, jaké typy rizik chce podstoupit, míru těchto rizik, které je ochoten podstoupit, likviditu a očekávanou výši výnosu.“

Všimněte si, že mluvíme o zdrojích, tedy o něčem abstraktním, nebavíme se o penězích. Vaše peníze jsou totiž už formou konkrétní alokace těchto vašich zdrojů, například vaší výplaty, důchodu nebo inkasovaného nájemného, které je již navázáno na konkrétní měnu. (Samozřejmě tato alokace může být i v naturáliích a pravdivost následujícího bude úplně stejná). Každá konkrétní alokace je již vždy spojena s výběrem, byť nevědomým, podstupovaných rizik. Všimněte si, nemluvíme o rozhodování mezi tím, jestli rizika podstupovat či nepodstupovat, ale bavíme se o tom, jaká rizika podstupovat – to je základní investiční rozhodování. To, že toto rozhodování vědomě neděláte, neznamená, že investorem nejste. Pokud pojedete bez řidičského oprávnění a bez dalších předpokladů řidiče, nejste tím rovnou „neřidičem“. Už jen fakt řízení vozidla, ačkoli vůbec nevíte, co děláte, třeba z důvodu užití psychotropních látek, z vás dělá řidiče, byť samozřejmě nezpůsobilého. 

Taková volba, že žádná rizika nebudete podstupovat, totiž neexistuje, stejně tak jako neexistuje pevný bod ve vesmíru. Svým klientům říkám, že vyhledávat cokoliv garantovaného je hledání svatého grálu, nic takového neexistuje, existuje totiž vždy jen „garantované, když…“ Přesto to lidé stále hledají, a kupodivu jim „to“ také vždy někdo prodá. 

Já opravdu mám jen peníze, a to ještě hotovost. To jsem vážně investor? 

Ano jste. Hotovost je forma alokace volných zdrojů, kde podstupujete rizika, jakými jsou například riziko politické, úrokové, inflační, riziko zcizení/poškození v případě fyzické měny, riziko kreditní u vyšších částek nad zákonný limit pojištění u banky, kde je máte uložené, ale také, a teď mně odpusťte kacířskou myšlenku, kreditní riziko emitenta měny (!). Tento bod je i není teoretický, vlastně je až nepříjemně reálný, a úzce souvisí s rizikem politickým, protože s absolutní nezávislostí emitenta měny se to má jako s tím pevným bodem ve vesmíru, neexistuje. Proto se mějte na pozoru, pokud jakákoliv vláda, byť jen naznačí, co má národní banka jakožto emitent měny dělat! Viz příklad Venezuely. (Aktualizace 2021: nebo ČR po prohlášení ministryně financí Aleny Schillerové 19.9.2021 k úrokovým sazbám v Otázkách Václava Moravce)

Základní surovinou, ze které se měna vyrábí, je důvěra. Věříme výplodu kolektivní představivosti. Peníze jsou nejrozšířenější a nejefektivnější systém vzájemné důvěry, jaký kdy existoval. Pozbyde-li společnost (myslím lidská společnost) důvěru v emitenta, tak se to rovná téměř krachu, tedy onomu kreditnímu riziku. Závazky sice mohou být vypláceny znehodnocenou měnou, tedy nominálně o prostředky nepřijdete, papír snese neomezené množství nul (Zimbabwe a dnes i Venezuela dokázaly, že papír snese v praxi nul „jen“ dvanáct, z technických důvodů u bankovních terminálů), ale s reálnou hodnotou se dostanete limitně k nule – no, možná cenu jako kuriozita pro sběratele to bude mít vždy.

hyperinflace

Na konci roku 2019 byla meziroční inflace ve Venezuele 10 000 000 %!


Sami si odpovězte na otázku, jakou důvěru máte v rozpočtovou odpovědnost dnešních populistických vlád (ani nemusíte chodit daleko), a jak to může ovlivnit vaši investici, ano teď už hovořím o investici, do své držené měny. Měna se totiž dá připodobnit k dluhopisu, pouze s tím rozdílem, že nese 0 % nominální úrok, a reálný úrok dokonce záporný. Měna tedy sama o sobě nemá žádnou hodnotu, a už vůbec ne hodnotu vnitřní (její pouhé držení nepřináší žádný zisk).  

To vše vím, proto mám vše v drahých kovech!

V pořádku, drahé kovy jsou investice jako každá jiná, nesmí to však být posedlost, což často je, zvláště v těchto dnech. Obecně, zlato je vhodné pro pesimisty, protože jde nahoru, když se nedaří. Historie lidstva však říká, že každá generace je bohatší než předchozí (nezaměňovat se štěstím, ke kterému ani cihla zlata nevede). Hodnota drahých kovů je čistě kulturní, dají se použít zejména na výrobu věcí spojených s privilegiem. Odjakživa jsou tedy spojené s jistým fetišem. Při změně kultury nebo při prostém nadbytku suroviny je jeho hodnota čistě teoretická. Nevěříte? Víte, že již dnes bombardováním atomů olova svazkem elektronů můžete atom zlata vyrobit? Jen je to zatím drahé, a tedy neefektivní, ale co jde dnes v malém, brzo půjde ve velkém. Pokrok v jaderné fúzi může ze zlatými rezervami docela zamávat, nicméně pro příklad nemusíme chodit do nejisté budoucnosti, ale můžeme se ponaučit z již známé minulosti, tj. dostat radu zdarma.

„Zdánlivá prosperita a zářivá moc Španělska šestnáctého století se ukázala být v dlouhém období pouze klamem a iluzí. Byla totiž poháněna téměř výhradně přílivem stříbra a zlata ze španělských kolonií v Novém světě. V krátkém období přítok kovů znamenal nárůst prostředků, za které si Španělé mohli nakoupit a užít výrobky zbytku Evropy a Asie, avšak v dlouhém období cenová inflace tuto dočasnou výhodu vymazala. Výsledkem bylo, že když přítok kovů v sedmnáctém století vyschnul, zůstalo pouze málo až nic. A nejen to, zlatá prosperita přiměla obyvatele ke stěhování do jižního Španělska, zejména do přístavu Sevilla, kde do Evropy nové kovy vstupovaly. Výsledkem byly špatné investice v Seville a na jihu Španělska, vyvážené ochromeným potenciálním růstem na severu.“ (Zdroj: kniha Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“)

No a co ono pověstné „černé zlato“? Nebyl náhodou zvěstován jeho kritický nedostatek? No a co velrybí tuk, který měl mnohem dříve předtím funkci „černého zlata“? To vám nyní ukazuje přesně to, co jakákoliv komodita umí.

Další rizika spojená se zlatem jsou zejména riziko zcizení, padělání, likvidity (zkuste dát potomkovi slitek v plastovém obalu na potěžkání, otočte se, a ejhle problém je na světe, obal je otevřený, tudíž likvidita je pryč. Je třeba si také uvědomit, že zlato nemá již zmíněnou vnitřní hodnotu, náklady na jeho pořízení bývají obecně 7-30 %, podle objemu,  náklady na uschování také nejsou zanedbatelné.

Závěrem

Popsání všech nástrojů od nemovitostí, akcií přes dluhopisy po diamanty a jejich specifických rizik přesahuje plánovaný obsah tohoto článku, proto se jim budu věnovat v článcích jiných. Vše má své výhody a nevýhody.

Na trzích používané dělení na investory konzervativní a dynamické je opravdu hloupé, protože tato přídavná jména jsou emocionálně zabarvená, a tak běžně konzervativního investora chápeme jako toho, kdo investuje bezpečně a s rozvahou, zatímco dynamický či agresivní investor je synonymem pro hazardéra. Opak je často pravdou.

Za riziko investoři obecně považují zejména možnost propadu hodnoty majetku pod jeho výchozí úroveň. Jenomže za riziko by se správně měla považovat možnost odchylky od cílené hodnoty majetku, který je spojen s konkrétním našim cílem při zohlednění inflace.

Logické je tedy přiřazovat našim investičním cílům a jim odpovídajícím investičním horizontům takové alokace do nástrojů, které s největší pravděpodobností umožní dosažení našeho cíle.

Základní myšlenkou, kterou jsem vám však chtěl předat, je to, že každý je investor a každý podstupuje rizika, bez výjimky.

Moudrý člověk si to připustí, definuje si své cíle a reálně akceptovatelná rizika v souladu se svými životními hodnotami, a ty pak podstupuje dokonce i rád, protože jsou přirozené

Moudrý člověk zároveň ví, co neví. Nechte si poradit a neučte se vlastními chybami. 

Rozlišujte však investování od spekulace, je v tom opravdu velký rozdíl.

Máte k tématu nějakou připomínku nebo dotaz? Chcete osobní konzultaci? Je jedno, zda jste odborník či laik, můžete mě kdykoliv kontaktovat formulářem níže, přímý telefonický/emailový kontakt  na mě naleznete zde.

Autor článku chce poděkovat paní PhDr. Petře Novotné, EFA za korekturu článku.